Pár slov o podolské vodárně
Areál vznikal po etapách v průběhu 20. století. První část vodárny zahájila provoz v roce 1929. Vzhledem k vzrůstající spotřebě vody byla v roce 1952 započata rekonstrukce a stavba druhé části vodárny. Vznikly nové čerpací stanice a především druhá filtrační hala. Za zmínku stojí její jižní portál osazený dobovými pískovcovými sochami od Jaroslava Horejce, symbolizujícími Vltavu a její přítoky.



Další generální rekonstrukce budov, technologií i strojů se odehrála, stejně jako ta první bez přerušení provozu, v letech 1992 – 2000. Finanční prostředky poskytl jako majitel objektu i technologií pražský magistrát, projekt vypracoval Hydroprojekt, a. s., a architektonické úpravy se ujali architekti ČVUT Arnošt Navrátil, Petr Páv a Václav Frýdecký.
Druhou část vodárny v 50. a 60. letech projektoval stejný architekt jako budovu původní – český architekt a urbanista Antonín Engel. Studoval v Praze na ČVUT a na pražské německé technice u prof. Josefa Zítka. Navštěvoval AVU ve Vídni a také tamější ateliér Otto Wagnera. Patří mezi představitele neoklasicismu a jeho doménou byly monumentální rozsáhlé stavby (kromě podolské vodárny třeba budova generálního štábu armády na Vítězném náměstí v Praze). Jedinou částí vodárny, kterou Engel už nedokončil, je vrátnice – ta je nová, přesto dnes již z konce minulého století.
Odpověď na otázku po architektonickém stylu podolské vodárny není úplně jednoznačná. Její autor se řadí mezi představitele novoklasicismu, jehož prvky jsou skutečně na budovách na první pohled výrazně viditelné. Hovoří se o tradicionalismu (např. v knize Pražská architektura: Významné stavby jedenácti století nebo v publikaci Pražský chodec vypráví). Jaroslav Jásek, pracovník akciové společnosti Pražské vodárny a kanalizace (PVK), která vodárnu provozuje, poukazuje na jedinečnost a nezařaditelnost Engelovy práce, když říká: „Když se mě někdo zeptá na styl, řeknu mu: to je typický Engel.“



Po odstávce vynucené loňskými záplavami už podolská vodárna zřejmě nebude uvedena do plného provozu, protože spotřebu vody již několik let plně kryjí jiné zdroje. Zůstane však rezervou, jejíž stálou funkčnost bude zajišťovat dvakrát ročně (v únoru a v září) ověřovací provoz.

Vznik muzea
Za oficiální datum vzniku Muzea pražského vodárenství se považuje 26. červen roku 1952, kdy byla veřejnosti zpřístupněna první stálá expozice s vodárenskou tematikou v budově ředitelství vodáren na Národní třídě v Praze. Shromažďování předmětů a památek ovšem začalo už o víc než půlstoletí dříve. První exponáty utřídil ing. Václav Feigl pro pražskou Jubilejní výstavu v roce 1891. Další generace pak ve sběru artefaktů i dokumentů pokračovaly. Když ředitelství vodáren získalo budovu na Národní třídě, upravilo její suterénní prostory pro stálou expozici vodárenských předmětů, otevřenou již zmíněného roku 1952. Těšila se velkému zájmu návštěvníků. Sbírka se dále rozrůstala a suterénní prostory naopak chátraly.
V roce 1992 začala rekonstrukce staré filtrace vodárny v Podolí. Prostor pro muzeum vznikl právě tam vybouráním starého chemického hospodářství. Má asi 800 m², je bezbariérový a kromě výstavních ploch ve dvou úrovních k němu patří také přednáškový sál s kapacitou 40 míst, depozitáře a pracovny. Architektonický návrh vestavby vytvořil tým projektantů Navrátil – Páv – Frýdecký. V březnu 1996 byla výstavba hotová, začalo stěhování sbírek a instalace expozice. Tu projektoval po architektonické stránce ing. arch. Martin Tröster a její grafické řešení je dílem akademického malíře Jiřího Hanžlíka. Instalace byla dokončena počátkem září 1997.
Muzeum pražského vodárenství patří pod křídla Pražských vodáren a kanalizací. Jsou jeho zřizovatelem, provozovatelem a financují zhruba 80.000 Kč ročně jeho provoz (pro srovnání provoz vodárny stojí 100 mil. Kč ročně, které hradí výhradně PVK jako provozovatel). Duchem muzea je především vedoucí podnikového archivu a muzea PVK, Jaroslav Jásek, který za odborné spolupráce fotografa Jana Beneše a archivářky Magdaleny Undasové určil obsah a podobu výstavy. O historii vodárenství v Praze a okolí napsal několik publikací a neustále je v kontaktu s odborníky i terénními pracovníky vodáren, takže muzeum se může dále rozvíjet.

Jako na lodi
Jako na lodi – takový byl můj pocit, když jsem vešla do Muzea pražského vodárenství. Kromě všudypřítomné modré barvy to způsobily vitríny ve tvaru kulatých lodních okének, dveře jako do kajuty a galerie připomínající horní palubu. V celém prostoru to stylově šumí – buď hučí pískové filtry vodárny za skleněnou stěnou anebo alespoň akvárium s rybami.
Expozice zachycuje hlavně historii zásobování Prahy vodou. Z plánků a dobových kreseb se např. dozvídáme, kudy vedly ve 12. století první soukromé vodovody na Pražský hrad, Vyšehrad nebo Strahov. První veřejný vodovod (dřevěný novoměstský) pochází z roku 1348. Milovníci historických staveb získají v muzeu vody dokonalý přehled o umístění, názvech a fungování památek, leckdy architektonických skvostů, které dodávají Praze její atmosféru – vodárenských věží. První začaly fungovat v 15. století a sloužily až 400 let. Vystavené plány přibližují projekty zásobování pitnou vodou z konce 19. století. S počátkem 20. století a výstavbou velkých vodáren v Káraném (1904 – 1914) a v Podolí (20. léta) přichází nový způsob úpravy pitné vody, který je podrobně a názorně vysvětlen pomocí obrázků i modelů a s dalšími vylepšeními se používá dodnes (za pozornost stojí velký model úpravny v Káraném, který zobrazuje technologii čerpání vody ze studní a různé kroky její úpravy).
Nejstarším exponátem v muzeu je pergamonová potrubní roura z doby antického Říma, kterou získalo darem od archeologů. K vidění jsou různé druhy různě starého potrubí včetně části hradního vodovodu z doby Rudolfa II.
Za unikátní se považuje sbírka vodoměrů, které byly většinou použité v Praze, ale místa jejich výroby jsou rozeseta po celém světě. J. Jásek říká, že má v muzeu kolem čtyř set vodoměrů „od Bratislavy po San Francisco a od Stockholmu po Tunis“. Přispěl k tomu zřejmě i fakt, že v Praze byla v 80. letech 19. století zřízena první komparační dílna na opravu vodoměrů, takže ty se sem dovážely třeba z Paříže.
Návštěvníci, kteří se v problematice trochu vyznají, nejspíš ocení nejrůznější druhy uzavíracích elementů a spojek. Úplně všechny mohou oslovit ukázky toho, jak se vyvíjela podoba klozetových nádržek, od skleněných ke keramickým. Tyto a další exponáty mohou leckteří návštěvníci ještě pamatovat z vlastního života, a může se zdát zvláštní, že tak „mladé“ věci jsou už v muzeu. Může za to rychlý vývoj vodárenství, který způsobuje, že některé předměty se nám zdají zastaralé už po několika desítkách let. V řadě vystavených historických přístrojů, nástrojů, modelů strojů i dokumentů (např. kniha odběratelů vody v Praze z roku 1834, historické fotografie) vyniká poprvé prezentovaný originál čerpacího ústrojí z klatovské vodárny od Josefa Božka z roku 1830 (v otcových stopách pokračoval syn Romuald, který vynalezl těsnění vodovodních rour na gumový kroužek).
Jak říká J. Jásek, muzeum stále rozšiřuje své sbírky, a to i díky pomoci kolegů a „nadšenců“. Mnoho materiálu se získá při rekonstrukcích na modernější technologie. Technici vodáren ještě občas naleznou třeba starý nefunkční vodoměr. Volají také lidé, že někde něco našli, jestli o to muzeum nemá zájem, nebo prostě věci přinesou. Běžné předměty se ukládají do depozitáře, ty zajímavější se můžou stát součástí výstavy.
Muzeum pražského vodárenství spolupracuje s dalšími institucemi podobného zaměření v Evropě, např. s vídeňským muzeem vodárenství či muzei v Gentu, Berlíně a maďarské Ostřihomi. J. Jásek ovšem nezapomněl upozornit, že tyto expozice vznikly později než ta pražská.
Podle Jáska tvoří 80% návštěvníků školní mládež z celé republiky v době výuky. Dalšími hosty jsou jednou do roka finští a norští studenti technického lycea a potom hlavně odborníci z různých zemí včetně Japonska. Dohromady přijde zhruba do muzea kolem 4.000 lidí za rok. Prohlídku je třeba si předem telefonicky objednat, pouze dvakrát ročně – u příležitosti Mezinárodního dne vody (letos 15. – 16. 3.) a Dnů evropského dědictví (v polovině září) – je muzeum volně přístupné po celý víkend.